Minulý týden předseda Federální komise pro komunikace (FCC) pohrozil odebráním vysílacích licencí mediálním subjektům, které nepodávají zprávy o událostech v Íránu či na Ukrajině tak, jak by si to přála Trumpova administrativa. Ze stejných důvodů zaútočil také na deníky The Wall Street Journal a The New York Times. O den později následoval verbální útok na CNN ze strany ministra obrany, který dal najevo svou hlubokou nespokojenost s tím, jak CNN informuje o válce v Íránu.
CNN však nespadá pod pravomoc FCC, která reguluje pouze rozhlasová a televizní média – nikoli kabelovou televizi nebo streamovací služby; a noviny, díkybohu, nejsou regulovány vůbec.
Co se tedy děje?
To, co se děje, je děsivé.
Mrazivé je chování vlády vůči projevům, které má za cíl přimět mluvčího k zamyšlení nebo vyvolat v něm strach, aby si rozmyslel, zda má vůbec promluvit. Takové chování je zakázáno prvním dodatkem Ústavy a bylo odmítnuto Nejvyšším soudem.
Zde je pozadí celé věci.
Svoboda projevu a tisku jsou výslovně chráněny prvním dodatkem a od poloviny 60. let se těší široké podpoře soudů. Původní ústava neobsahovala výslovnou ochranu veřejného projevu a tištěného slova. Federalisté, kteří byli hlavními politickými hybateli ratifikace ústavy jednotlivými státy, se však obávali, že některé státy opustí unii, pokud nebude nové federální vládě prostřednictvím dodatků uložena řada omezení.
Klíčovou historickou postavou je zde James Madison, který byl při vzniku republiky zpočátku federalistou, ale brzy poté se stal antifederalistou. Madisonovi se nelíbilo, že federální vláda převzala kontrolu nad bankovním systémem prostřednictvím banky, kterou zcela vlastnila, a ostře argumentoval, že Ústava k tomu nedává žádné oprávnění.
Jako předseda výboru Sněmovny reprezentantů pověřeného vypracováním návrhu listiny omezení Madison převzal formulace z Anti-Federalist Papers, což byla série brožur argumentujících proti ratifikaci Ústavy. Madison – který Ústavu napsal a je autorem asi třetiny Federalist Papers, které argumentovaly ve prospěch ratifikace – viděl chamtivou ruku rostoucí vlády a stačilo mu to k tomu, aby částečně přijal argumenty vznesené proti jeho vlastní Ústavě.
Částí Madisonova génia bylo pojmenovat listinu omezení jako Listinu práv a založit ji z velké části na přirozeném právu. Přirozené právo učí, že všichni dospělí lidé s neporušenými duševními schopnostmi jsou schopni rozlišit správné od špatného, dobré od zlého a pravdu od lži pomocí lidského rozumu, bez zásahu vlády.
Jinými slovy, Listina práv nevytváří práva; předpokládá jejich preexistenci a brání vládě v jejich narušování. První dodatek tedy neříká, že Kongres udělí svobodu slova nebo tisku; říká, že Kongres nesmí přijmout žádný zákon omezující svobodu slova nebo tisku.
Madison trval na tom, aby slovo „the“ předcházelo slovu „freedom“, aby zdůraznil jeho existenci ještě před vznikem vlády. Odkud pocházejí svobody slova a tisku? Pocházejí z naší lidskosti.
Každý člověk tedy může myslet, jak chce, říkat, co si myslí, a publikovat, co říká, nikoli kvůli prvnímu dodatku, ale proto, že tato práva – myšlení, projev, tisk – jsou nedílnou součástí naší lidskosti. Samozřejmě jsou také nedílnou součástí liberální demokracie v podobě naší republiky.
Když federální vláda začala regulovat rozhlasové vlny v době rozkvětu rozhlasu a před příchodem televize, zavedla pravidlo rovného času. Toto pravidlo bylo obzvláště citlivé během rozmachu televize v 60. a 70. letech. Poté přišel liberálnější přístup v Reaganově administrativě a pravidlo rovného času bylo formálně zrušeno v roce 1987.
Jednalo se o pravidlo vyhlášené FCC. Nešlo o zákon přijatý Kongresem. V tom spočívá důvod k obavám předsedy FCC. On ví, a televizní sítě i jejich místní stanice vědí, že pouhým hlasováním tří komisařů FCC lze pravidlo rovného vysílacího času znovu zavést, čímž se do hodnocení obsahu projevů opět vměšuje tvrdá ruka vlády. Samozřejmě by se to vztahovalo pouze na nové licence, nikoli na ty již existující, z nichž většina vyprší v roce 2028.
Ale škoda je napáchána. Vláda vyhrožuje změnou pravidel a dokonce i vyřazením vysílacích gigantů z podnikání, protože by mohli vykreslit válku v Íránu v nepříznivém světle.
Nyní zpět k Prvnímu dodatku. Celým smyslem Prvního dodatku je udržet vládu mimo záležitosti projevu. Předseda FCC má stejná přirozená práva na svobodu projevu jako my ostatní, ale vláda – která je umělým subjektem založeným na monopolu síly nad definovaným geografickým územím – nemá žádná práva na svobodu projevu.
Vláda nemá žádný důvod upřednostňovat některé projevy před jinými. Kdyby tomu tak nebylo, neměli bychom liberální demokracii, která vzkvétá díky neomezené schopnosti všech osob vyjadřovat své názory na záležitosti veřejného zájmu bez obav z hněvu vlády. Argument by měl obstát nebo padnout na trhu myšlenek na základě své přitažlivosti pro publikum, nikoli na základě vládního nátlaku nebo cenzury, které jsou v rozporu s podstatou liberální demokracie.
Jedná se o zásadní ústavní otázku, nikoli o otázku politickou. Kdyby vláda mohla určovat rámec debaty o sobě samé, nebyla by to debata. A pokud může FCC ovládaná Donaldem Trumpem trestat vysílací společnosti za titulky kritizující válku, nemohla by FCC ovládaná Gavinem Newsomem trestat vysílací společnosti za titulky podporující právo na držení zbraní?
Proč vláda nenávidí a bojí se projevů svých kritiků?
Poznámka editora
Je to jako přes kopírák. Zdá se, vlády jedou podle stejného mustru, ať je to naše vláda nebo vláda USA. Je to o to zajímavější, že sám Donald zažil svého času omezování svých příspěvků na sociálních sítích. A teď dělá to stejné, co předtím kritizoval.