Už hodinu zírám na tuhle fotku. Dva snímky, jeden přes druhý. Nahoře město. Žádná metafora, žádný symbol, žádný datumový údaj v novinách… Ale skutečné město. Bílé budovy, na které dopadá středomořské světlo. Ulice uspořádané v trpělivé geometrii čtyř tisíc let nepřetržitého lidského osídlení. Balkony, na kterých někdo toho rána pověsil prádlo. Okna, za kterými někdo vařil kávu, nebo se hádal s teenagerem, nebo ležel v posteli o něco déle, než by měl. Město, což znamená zázrak, což znamená jedinečný a neopakovatelný výsledek stovky generací lidí, kteří se každý den rozhodovali pokračovat.
Klikněte pro zvětšení
Pod ním stejný rám. Stejné souřadnice. Stejný úhel. A nic. Ne ruiny — ruiny jsou romantické, ruiny mají oblouky a sloupy a důstojnost času. Tohle nejsou ruiny. Tohle je prach. Tohle je absolutní, nefalšovaná zkaženost. Toto je město, které prošlo mlýnkem a bylo vyplivnuto jako šedé, nerozlišitelné pole vlastních atomů, táhnoucí se k obzoru, tu a tam přerušované zubem betonu, který býval schodištěm, nemocnicí, školou, ložnicí, kde dítě spalo s plyšákem, který je nyní stlačen někde pod dvanácti metry toho, co bývalo jeho domovem.
Zírám na to už hodinu a nedokážu si představit, že by ty dva obrazy byly stejným místem, a přitom jsou stejným místem, a tehdy mě to napadlo, když jsem seděl u kuchyňského stolu jednoho obyčejného odpoledne v jednom z nejméně obyčejných roků mého života: Tohle je ta nejhorší sračka, jakou jsem kdy viděl.
Ne rétoricky. Ne pro efekt. Myslím to vážně s celým tím, co mi ještě zbylo a co morálně funguje. V celém katalogu zvěrstev, kterých může být člověk svědkem za jeden život – a naše životy, buďme upřímní, na zvěrstvech nešetřily – nevěřím, že by kdy bylo něco horšího než tohle, a nevěřím, že by kdy něco sledovalo více lidí, kteří s tím udělali méně.
Říše zvrácenosti
Říše umírá na veřejnosti. Umírá tak, jak říše vždy umírají – ne s důstojností, kterou si pro sebe nárokovala ve svých muzeích a prohlášeních o poslání, ale s rukama kolem krku dítěte, před kamerou, se smíchem. To, co sledujeme v Gaze, není výstřelek světového řádu. To je světový řád. Je to to, co mramorové sloupy v hollywoodských filmech vždy skrývaly. Mezinárodní systém založený na pravidlech, ta velká liturgická fráze, kterou intonují bílí muži v dobrých oblecích v nedělních pořadech, byl odhalen jako to, čím vždy byl: soubor postupů pro řízení vyvražďování chudých, černých a hnědých bohatými, bílými a občasným kompradorem s hnědou tváří.
Téměř tři roky toho. Tři roky masa a fosforu a toho zvláštního šedého prachu, který se usazuje na městě poté, co bylo rozloženo na své základní atomy. Dva roky sledování, na zařízeních, která nosíme v kapsách, metodického ničení národa.
Studie publikovaná před několika měsíci — seriózní, recenzovaná, konzervativní ve svých metodách — odhadovala 680 000 mrtvých. To bylo před několika měsíci. Bomby se nezastavily, aby si přečetly časopis. Hlad se nezastavil z úcty k poznámkám pod čarou. Upřímně řečeno se blížíme k milionu. Milionu nevinných lidských bytostí. Každá z nich má jméno, matku, oblíbenou stranu postele, zvláštní způsob, jak drží šálek čaje, hlas, který už nikdy neuslyší lidé, kteří ho milovali.
Milion.
Vysílali všechno
A smrt, jakkoli je strašná, není to nejhorší. Nejhorší je způsob. Nejhorší je, že muži, kteří to dělali, to natáčeli. Natáčeli mučení. Natáčeli znásilňování. Natáčeli, jak prohrabávají zásuvky se spodním prádlem žen, jejichž těla chladla pod troskami domů, v nichž ty zásuvky ještě před hodinou stály.
Natáčeli děti v klecích. Natáčeli vězně svlečené, svázané, zbité a znásilňované předměty, a podložili to hudbou, zveřejnili to a příspěvky dostaly lajky. Pachatelé se nestyděli. Byli hrdí. Správně pochopili, že to nebude mít žádné následky. Správně pochopili, že instituce vybudované na kouřících troskách posledního velkého evropského zločinu – soudy, úmluvy, slavnostní sliby „nikdy více“ – byly jen papír. Pochopili, že ten papír shoří. A zapálili sirku v přímém přenosu, a my jsme se dívali, a nic se nestalo, a nic se neděje, a nic se nestane, protože lidé, kteří ten papír vybudovali, byli po celou dobu sami žháři.
Podívejte se, kdo to je. Opravdu se podívejte. Epsteinovy spisy se plazí na denní světlo po jedné redigované části a co v nich nacházíme? Nacházíme jména, která už známe. Prezidenty a prince a premiéry a finančníky a filozofy-krále z Davosu, muže, kteří nám třicet let kázali o lidských právech a důstojnosti jednotlivce a posvátnosti liberálního řádu – nacházíme je v letových denících. Nacházíme je na ostrově. Nacházíme je v malé černé knížce muže, který se živil obchodováním s dětmi a zemřel, jak nám bylo řečeno, vlastní rukou, v cele, jejíž kamery náhodou té jedné noci nefungovaly.
To jsou ti muži. To jsou strážci. To jsou ti dospělí, kteří měli řídit věci, zatímco my ostatní jsme žili své malé životy. To jsou ti, kdo rozhodují, zda se tento týden dostane nákladní auto s moukou k hladovějícímu dítěti v Rafahu. Samozřejmě, že to dítě mouku nedostane. Proč by mělo? Podívejte se, kým prochází toto rozhodnutí. Podívejte se, co ty ruce už udělaly.
Civilizace je vymazávána a muži, kteří ji vymazávají, jsou přesně ti muži, od kterých byste to očekávali, kdybyste věnovali pozornost, což téměř nikdo z nás nedělal, protože věnovat pozornost je bolestivé a algoritmus odměňuje opak.
To, co je ničeno, je starší než země, které to ničí. Gaza je nepřetržitě obydlena již čtyři tisíce let. Kostely ze čtvrtého století. Mešity, které sledovaly příchod a odchod křižáků. Olivovníky starší než idea Evropy. Archivy, rodokmeny, rodinné fotografie, rukopis babiček, recepty, které žily pouze v motorické paměti jedné konkrétní tety v jedné konkrétní kuchyni, která již neexistuje, protože kuchyně je nyní kráterem a teta je nyní číslem na seznamu, za jehož vedení byli lidé, kteří jej vedli, sami zabiti.
Zničené univerzity. Profesorové zavraždění ve svých domovech, jeden po druhém, podle jména, protože vzdělaný Palestinec je pro muže a ženy, kteří to dělají, tou nejnesnesitelnější věcí na světě. Tohle není válka. Válka má pravidla, i když se často porušují. Tohle je něco staršího, čistšího a strašnějšího. Tohle je vymazání. Tohle je záměrná amputace národa z těla lidské paměti.
A my sledujeme, ochromeni
A my sledujeme. Osm miliard z nás. Největší shromáždění vědomých, gramotných a morálně vybavených lidských bytostí, jaké kdy současně sdílelo jednu planetu, vybavené nejlepším komunikačním aparátem, jaký kdy byl vynalezen, a nedokážeme zabránit několika tisícům mužů s puškami a několika desítkám mužů v kancelářích, aby rozdrtili civilizaci na prach. Sledujeme to při cestách do práce. Sledujeme to o polední přestávce. Sledujeme to, zatímco dítě spí.
Sledujeme a pak zavřeme aplikaci a odpovíme na e-mail o čtvrtletních prognózách. Ta hrůza k nám neproniká. Nemůže proniknout. Obrazovka je navržena tak, aby ji nepropustila. Další video je pes na skateboardu a to následující je dítě, které je vytaženo po kouskách ze zříceného bytového domu, a to další je recept na těstoviny s hnědým máslem a feed mezi těmito věcmi nerozlišuje, protože feed není morální nástroj, je to stroj na získávání pozornosti, a pozornost, jakmile je získána, není totéž co svědomí, a muži, kteří ten stroj postavili, to věděli, a muži, kteří vládnou prostřednictvím tohoto stroje, to věděli, a tak jsme tady.
Dlouhou dobu jsme si vyprávěli příběh o tom, kým bychom byli. Kdybychom žili v Německu v roce 1938, schovali bychom někoho na půdě. Kdybychom žili v Mississippi v roce 1955, šli bychom na demonstraci. Kdybychom žili v Rwandě v roce 1994, co bychom udělali? Ozvali se? Udělali něco?
Už se nemusíme ptát. Víme to. Prožíváme jeden z největších zločinů v dějinách lidstva, s více informacemi, než jakékoli předchozí generace kdy měly o jakémkoli předchozím zločinu, a celkově neděláme nic. Příběh o tom, kým bychom byli, byla lež. Vždy to byla lež. Pohodlí je silnější narkotikum než svědomí. Ukazuje se, že toto byla zkouška, a náš druh v ní selhává, a toto selhání je zaznamenáváno ve vysokém rozlišení, aby si to mohli prostudovat ti, kdo přijdou po nás.
A to nám konečně ukazuje, proč se nám za všechna ta dlouhá staletí lidského úsilí nikdy nepodařilo zbavit se oligarchie. Ne proto, že by oligarchové byli silní – to nejsou; jsou to marniví a vystrašení muži, kteří by nevydrželi ani týden bez stroje souhlasu, který pro ně každé ráno budujeme, když se probudíme a jdeme do práce. Nikdy jsme se jich nezbavili, protože to by vyžadovalo, abychom se stali, byť jen na chvíli, lidmi, o kterých jsme si namlouvali, že jimi už jsme. A raději bychom sledovali, jak se město mění v prach, než abychom v zrcadle zjistili, že těmi lidmi nejsme a nikdy jsme nebyli.
Nevylučuji z toho sám sebe. Nestojím mimo to. Jsem v tom. Píšu tyto věty a zveřejním je, a pak půjdu dělat něco triviálního, protože alternativa – přestat, skutečně přestat, odmítnout účastnit se světa, který toto dovoluje – je věc, kterou neumím, a zjevně to neumí ani nikdo jiný.
Impérium umírá na veřejnosti a na cestě dolů s sebou strhává celý národ, a muži u kormidla jsou ti, jejichž jména se objevují v adresáři pedofilů, a instituce, které je měly držet na uzdě, se ukázaly být jen kostýmy, a my ostatní – těch osm miliard – stojíme na ulici, sledujeme, jak budova hoří, a natáčíme to na naše telefony.
To je ta nejodpornější sračka, jakou jsem kdy viděl.
A nejodpornější na tom nejsou ti muži, kteří to dělají.
Nejodpornější na tom je paralýza všech, kteří se na to dívají.