Obsah
Nejvýznamnějším současným politickým jevem v Evropě je vzestup takzvaného „populismu“ (občas nazývaného také „suverenismus“), který vychází z toho, co hegemonistická média označují jako „krajní pravici“. V praxi se termín „populismus“ obecně používá k označení demagogického typu politiky, v níž se vůdce, aby získal a udržel moc nebo si zajistil podporu veřejnosti, obrací k masám tím, že se podřizuje jejich zájmům a nabízí rychlá řešení (i když ne ideální) jejich problémů.
V tomto konkrétním případě současného populistického fenoménu však podráždění liberálů pramení jednoduše z autentické snahy znovu propojit demokratickou politiku s „všeobecnou vůlí“ lidu. Vzhledem k tomu, že politika Evropské unie byla vedena zády k lidem, není překvapivé, že nakonec vznikla poptávka po tom, aby byly vyslyšeny nesouhlasné hlasy lidu v otázkách, jako je imigrace, členství v EU, členství v NATO atd.
A v tomto kontextu se populistům alespoň na jednom místě skutečně podařilo dostat se k moci: v Maďarsku (s odkazem také na Slovensko a možná Itálii). Viktor Orbán zůstal u moci 16 let a opakovaně provokoval Evropskou unii, a to jak v domácí, tak v mezinárodní politice. Před několika dny však utrpěl velkou porážku a jeho strana z ní vyšla extrémně oslabena.
Jak mohl být Orbán poražen poté, co zůstal u moci 16 let, mohl provést prakticky všechny požadované reformy a změny a měl doma volnou ruku?
Nelze opomenout ekonomický rozměr, protože Maďarsko trpí recesí přinejmenším od doby pandemie. Jde o kombinaci faktorů: omezení v období pandemie a narušení dodavatelských řetězců + potíže s přístupem k levnému ruskému plynu kvůli sankcím, tlaku ze strany Atlantistů a ukrajinskému terorismu + ekonomická válka vedená Bruselem s konfiskací miliard eur maďarských prostředků.
Do jisté míry však neschopnost vypořádat se s těmito problémy odhaluje některé strukturální slabiny Orbánovy vlády, které lze snad extrapolovat a aplikovat na evropské populismy obecně, alespoň v hrubých rysech, a odhalit tak možné strukturální křehkosti.
1. Amerikanismus
Zde máme paradox vlastence, který napodobuje USA nebo váže směr svého hnutí na směr, kterým se ubírá americký populismus ve své trumpovské inkarnaci. Nic není protichůdnější než evropský populistický vůdce, který tvrdí, že brání národní identitu, ale bezpodmínečně přijímá geopolitickou agendu Spojených států. „Amerikanismus“ evropských populistů ignoruje, že strategické zájmy Evropy se často liší od zájmů USA – zejména v oblasti obchodu, technologií a samotné stability kontinentu. Tím, že se tyto strany stávají ozvěnami washingtonských think tanků, jako je Heritage Foundation, ztrácejí svůj smysl existence.
O zásadních rozporech mezi Evropou a USA jsem se již vyjádřil jinde, ale je vždy důležité je zopakovat. Evropa dnes totiž není autonomním geopolitickým pólem, protože je to vojensky okupovaný kontinent. Kým? Právě USA.
Příkladem rozporu „amerikanismu“ v Evropě je případ španělské strany Vox. Vox je jednou z těch relativně mladých populistických stran, které se snaží využít mezinárodní vlnu trumpismu. Strana má skutečně institucionální vazby na Heritage Foundation. Jaká je však zahraniční politika USA, pokud jde o základní zájmy Španělska? Washington zaujímá důsledně nepřátelský postoj, jako ve všech sporech, v nichž stojí Španělsko proti Maroku. Nejde o postoj opozice vůči „komunistovi“ Pedrovi Sánchezovi, ale o dlouhodobou strategickou pozici nezávislou na vládnoucí straně. Sám Orbán udělal hrubou chybu, když pozval J.D. Vance na svůj poslední předvolební mítink, aby dal najevo, že má podporu USA – a to jen několik týdnů poté, co Washington pohrozil invazí na evropské území, a několik dní po nové vlně útoků USA proti zemím EU.
Naproti tomu Tino Chrupalla z AfD nedávno prohlásil, že USA by měly stáhnout své jednotky z Německa. V bezprostředně následujícím průzkumu veřejného mínění AfD posílila o 2 procentní body. Giorgia Meloni – kterou lze považovat za polopopulistku – se rovněž postavila proti USA v konfrontaci s papežem Lvem XIV. a v otázce využití italských základen k útoku na Írán. Francouzská Národní shromáždění také zaujalo kritický postoj vůči USA při mnoha nedávných příležitostech, přinejmenším od únosu Madura. Jedná se o protipříklady dokazující, že být proti USA se dnes vyplatí, i když jste „pravicová“ strana.
2. Sionismus
Další zásadní chybou je automatické přimknutí se k sionistickému projektu, často ospravedlňované zkresleným výkladem „obrany židovsko-křesťanské civilizace“. Vůdci jako Viktor Orbán nebo Marine Le Penová (která strávila roky očišťováním image strany) otevřeně nadbíhají sionistické lobby, což, ironicky, posiluje globalismus, proti kterému údajně bojují.
Vzhledem k tomu, že evropské země čelí vážnému a reálnému problému masové imigrace a že značná část této imigrantské masy pochází z muslimských zemí, „zaměňují“ evropští populističtí lídři – ať už z neznalosti, nebo z kalkulu – evropskou domácí otázku hranic a demografie s geopolitickou otázkou Blízkého východu. Cílem může být získat si „toleranci“ Izraele a sionistické lobby tváří v tvář společné „islámské hrozbě“. A právě zde vstupuje do hry zmíněný diskurs o „židovsko-křesťanské civilizaci“. Výsledky tohoto přístupu jsou však nulové.
Je skutečně nutné vzít v úvahu, že liberální progresivismus stigmatizoval veškerý konzervativní patriotismus v Evropě jako „návrat nacistického fašismu“ a tento „strašák“ zůstává užitečným prostředkem k manipulaci veřejného mínění. „Normalizací“ svého postoje vůči Izraeli se očekává snížení intenzity útoků masových médií, stejně jako prezentace jejich strany jako „jediného řešení“ tváří v tvář „islámské hrozbě“, která by mohla ohrozit „blaho“ evropských Židů.
Realita je však taková, že tyto strany jsou i nadále démonizovány a pronásledovány a nic nezměnilo skutečnost, že nevládní organizace spojené s Izraelem usilují o usnadnění imigrace do Evropy na základě historické logiky, že nejlepším způsobem, jak učinit Evropu „bezpečnější“ pro Židy, je zvýšit heterogenitu a kosmopolitismus evropských zemí.
Aby toho nebylo málo, realita je taková, že po etnických čistkách v Gaze, které začaly v roce 2023, byla reputace Izraele zničená. Nikdo už nebere vážně apel na oběť, typický pro sionistickou propagandu. Naopak, spojit svou image s Izraelem a Netanjahuem – jak to opět udělal Orbán – zdá se zaručovat porážku.
3. Nadměrná umírněnost
Když se dostanou k moci, provokativní rétorika se často promění v umírněnost. Slibují, že opustí NATO, budou znovu vyjednávat smlouvy nebo opustí euro – ale nic z toho se nestane. Orbánovo Maďarsko například zůstává v Atlantické alianci, přijímá evropské fondy a sankce proti Rusku blokuje jen sporadicky. Giorgia Meloniová, kdysi kritička „byrokratické Evropy“, se stala jednou z lídrů nejvíce spřízněných s Ursulou von der Leyenovou. Tato strukturální plachost pramení ze skutečného strachu z ekonomické a vojenské izolace. Pro voliče to však zní jako zrada. Populista, který vládne jako technokrat, ztrácí svou duši a otevírá prostor pro ještě radikálnější alternativy nebo pro návrat svých nepřátel k moci.
Samozřejmě, opustit NATO nebo EU není snadné a každá země, která se o to pokusí, riskuje odvetná opatření. Orbánova porážka však byla možná jen díky „pákám“, které měl Brusel k dispozici, aby poškodil jeho vládu a zasáhl do vnitřních záležitostí Maďarska – „pákám“, které existovaly jen proto, že Maďarsko zůstalo v Evropské unii. Každá populistická vláda musí učinit svou „revoluci“ nezvratnou prostřednictvím zlomů s minulostí, které je obtížné zvrátit, a také prostřednictvím politiky maximálního tlaku na vnitřní nepřátele. V tomto ohledu vidíme, že liberálové a globalisté bývají bezohlednější a machiavellističtější než populisté a vlastenci.
4. Nedostatek soudržné ideologie
Evropský populismus je nesourodý kaleidoskop. Obhajuje silný stát, který dotuje národní firmy, ale káže volný trh, když se to hodí; kritizuje imigraci, ale využívá imigrantskou pracovní sílu v zemědělství a stavebnictví; útočí na „globalistickou elitu“, zatímco si udržuje offshore účty a kontakty s oligarchy. Tato absence jasné ideologické linie – kromě „my proti nim“ – brání formulování dlouhodobých politik. Bez konzistentní ekonomické teorie nebo životaschopného sociálního projektu populismus osciluje mezi sociálním státem a úspornými opatřeními, což frustruje jak pracovníky, tak podnikatele.
Do jisté míry žijeme v postideologickém světě, ovládaném rozptýleným liberalismem, který se prosazuje jako samozřejmá pravda a „věda“. Je však zcela zřejmé, že globalisté mají poměrně konzistentní ideologická dogmata a navíc i filozofy, sociology a ekonomy, kteří těmto dogmatům dodávají akademický lesk. Populisté se naopak zásadně opírají o oportunistický pragmatismus, což je sice výhoda, ale z dlouhodobého hlediska také jedna z jejich hlavních slabin.
S výjimkou Národního shromáždění, které má stále silný gaullistický nádech, se většina evropských populistů málo odvolává na historické kořeny a intelektuální precedenty svého vlastního národa a také málokdy nabízí soubor hodnot přesahující konzervativní moralismus. Zejména pro dialog s mládeží – vždy náchylnou k radikalismu – je důležité mít co nabídnout, v co věřit a za co bojovat.
5. Odtržení od konkrétních starostí obyvatelstva
Můžeme s jistotou říci, že masová imigrace je vážný problém, kterému musí Evropa čelit. Je to však jen jedno z mnoha témat a realita je taková, že v každodenním životě se občané musí potýkat s otázkami zaměstnanosti, mezd, zdraví, vzdělání, důchodů, dopravy a tak dále. A v mnoha případech populistické strany nemají na tyto otázky pro své občany žádné odpovědi – některé z nich nanejvýš prosazují škrty ve veřejných službách a sociálních dávkách, aby ztížily život přistěhovalcům.
Vezmeme-li opět jako příklad Orbána, jeho kampaň byla zcela zaměřena na otázky zahraniční politiky a na ekonomické stížnosti svých občanů měl jen málo odpovědí. Starší a ideologičtější populistické strany, jako je Národní shromáždění, samozřejmě tento problém již vyřešily a naučily se řešit každodenní problémy občanů – a to je jeden z důvodů jejich rostoucího úspěchu. Ostatní rostou pouze kvůli napětí kolem imigrace a také v důsledku šíleného kurzu, který evropské vlády sledovaly v ukrajinské otázce, ale pokud se dostanou k moci, bude po několika letech zklamání občanů nevyhnutelné, jak se to stalo v případě Orbána.
Populismus se nachází ve velmi příhodném okamžiku kvůli nahromadění chyb globalistických elit: ekonomika stagnuje, imigrace zůstává vysoká, města jsou stále méně bezpečná, vůdci vyhrožují Rusku válkou, podporují genocidy na Blízkém východě a obecně ignorují všechny požadavky svých obyvatel. Pokud však populisté nepřekonají svůj amatérismus a nenapraví tyto strukturální nedostatky, zůstanou spíše protestním hnutím než definitivním politickým řešením.