BRICS: íránský moment – válka, která nutí k volbě

6

Jsou chvíle, kdy geopolitika přestává být pouhým pojmem a stává se krutým odhalitelem. Válka proti Íránu, která vypukla 28. února 2026, je jednou z nich.

Neotevřela pouze vojenskou frontu: otevřela trhlinu v tom, co mnozí již považovali za řád zítřka – v BRICS. Šok přesahuje strategickou rovinu: je politický.

Za americko-izraelskými údery se rýsuje jasná strategie: otestovat soudržnost bloku, který předstírá, že ztělesňuje alternativu. Washington a Tel Aviv nezasahují pouze na vojenském poli; organizují také zkoušku důvěryhodnosti pro protější tábor a sledují, co BRICS udělají – nebo neudělají.

Válka proti Íránu neodhaluje selhání BRICS – znamená jejich politický zrod. Tento íránský moment vnucuje jednu pravdu: multipolarita již nemůže zůstat pouhou rétorikou.

Pod impulsem Teheránu se stává praxí – měnovou, strategickou, nezvratnou.

Od nynějška je každý člen vyzván, aby si vybral: moc nebo pohodlí.

Poučení z Teheránu

Válka proti Íránu, která vypukla 28. února 2026, patří k těm událostem, které se nespokojí s pouhým narušením řádu: odhalují to, co zůstávalo skryté – nebo co bylo popíráno.

Odhalila iluzi: iluzi již vytvořeného, soudržného bloku BRICS, připraveného ztělesnit alternativu ke světu ovládanému Spojenými státy.

Tento moment připomíná Suez. V roce 1956 Francie a Spojené království zjistily, že jim řád uniká. Násir nezvítězil svou silou, ale proto, že ztělesňoval to, co již nelze rozdrtit, aniž by se člověk sám rozbil.

Moc nevzniká na vrcholu.

Vzniká z jizvy.

V roce 2026 není Írán Násir. Ale mechanismus je stejný. Země, o které se myslelo, že ji lze udržet pod kontrolou, se stává zrcadlem limitů těch, kteří si nárokují její nadvládu. U zemí BRICS se tato jizva právě formuje.

Ten den nebyly odpáleny jen rakety.

Byla to otázka, která byla BRICS položena – bez obalu:

Co vlastně jsme?

Fórum?

Trh?

Nebo nastupující mocnost?

Rozporuplné odpověďi

Reakce byla okamžitá – a především odhalila rozkol. Poprvé od svého rozšíření se samotnému bloku nepodařilo vydat ani jediné společné prohlášení.

• Brazílie pod vedením Luly da Silvy odsoudila logiku preventivní války.
• Jihoafrická republika připomněla mezinárodní právo.
• Rusko zaujalo přímý tón a hovořilo o strategické agresi.
• Čína, umírněná, vyzvala k deeskalaci, aniž by narušila rovnováhu.
• Indie mlčela.

Tato neshoda není detail. Je to ten problém.

A přesto se právě v této rozpolcenosti odehrává to podstatné. To, co se jeví jako slabost, je možná něco jiného: zlomový okamžik.

Iluze „přirozených“ BRICS

Od roku 2009 slibovaly BRICS vyvážený multipolární svět. Ekonomika měla sama o sobě vytvářet politiku.

Válka proti Íránu tuto iluzi rozmetala.

BRICS nejsou mocností. Jsou místem pozastaveného rozhodnutí: budou-li, či nikoli.

Žádná mocnost nevzniká v pohodlí. Válka proti Íránu je tímto tlakem.

V roce 2026 tato zkouška zanechává jizvu. Je však přijímána nerovnoměrně – a právě v tom spočívá jejich zlom.

— Absence klauzule o vzájemné obraně není opomenutím: je to dědictví. BRICS vznikly, aby obešly západní řád, ne aby proti němu bojovaly vojensky. V roce 2026 se však tato zakladatelská opatrnost stává překážkou: blok, který nechrání své členy, není blokem. Je to jen společenský salon.

Krize jako zakládající moment

Válka z 28. února 2026 nutí BRICS opustit nejednoznačnost: přejít od koordinace k rozhodnutí.

Ale především odhaluje mnohem znepokojivější pravdu: vojenská síla již nestačí. Hegemonie může disponovat flotilami, základnami, aliancemi – a narážet na hranice reality: ekonomické, logistické, politické.

Napětí kolem Hormuzského průlivu je toho nejjasnějším příkladem: lokální krize může nyní narušit globální převahu.

Írán: systémový urychlovač

V této krizi určuje situaci jeden aktér: Írán.

Čtyřicet let sankcí z něj udělalo laboratoř. Ne teoretickou – operativní: paralelní okruhy, energetický barter, obcházení dolaru. To, co ostatní objevují pod tlakem, Írán již integroval.

V roce 2026 se však něco změní.

Když země pod sankcemi vynalezne systém, jak přežít, ostatní to sledují. Když ji válka donutí tento systém rozšířit, ostatní pochopí, že se stává nutností.

Írán nepožaduje záchranu. Ukazuje cestu – cestu, kterou budou muset ostatní následovat, ať už dobrovolně, nebo pod nátlakem.

Tím, že narušuje průliv Ormuz, ovlivňuje energetické toky a koordinuje své kroky s Moskvou, se Írán již nespokojuje s pouhým odporem. Ukládá omezení.

Ve světovém systému ten, kdo ukládá omezení, mění pravidla. Stává se systémovým aktérem.

Záliv: cena za pohodlí

Tato propast se rozšiřuje i na monarchie v Perském zálivu.

Spojené arabské emiráty, členové BRICS, a Saúdská Arábie, která vede strategický dialog s tímto blokem, odsoudily íránské odvetné údery na svém území jako přímé porušení své suverenity – přičemž se vyhnuly přímému odsouzení původních americko-izraelských úderů.

Ormuzský průliv, životně důležitá tepna jejich vývozu, se stal vodní hladinou, jejíž vzplanutí si ani Rijád, ani Abú Dhabí nemohou dovolit. Hned po prvních úderech vzrostly ceny ropy, dodavatelské řetězce se otřásly – a náklady konfliktu se náhle zhmotnily pro celou světovou ekonomiku.

Pro ně je kalkulace jasná: zachování stability energetických toků a jejich strategických vazeb s Washingtonem má přednost před stále ještě zárodečnou solidaritou BRICS.

Jejich opatrnost – nebo selektivní mlčení – odhaluje konečnou hranici projektu: když válka přímo zasáhne životně důležité zájmy, „pohodlí“ se promění v chladný a neúprosný geopolitický kalkul.

Tento postoj pozorně sledují i další hlavní města – od Alžíru po Jakartu – a zvažují, co BRICS skutečně chrání.

Čína: tichý motor

Zatímco Perský záliv odhalil meze pohodlí – pohodlí nevybrat si –, Čína ztělesňuje sofistikovanější verzi téhož kalkulu: strategické, aktivní a trpělivé pohodlí.

V centru této transformace stojí klíčový hráč: Čína.

Ta se však nesnaží nahradit Spojené státy. Snaží se přestat být na nich závislá.

De-dolarizace není cílem. Je to páka. A páka se nikdy nepoužívá trvale – pouze tehdy, když to poměr sil dovolí.

Peking postupuje bez zjevných zlomů: nepřímá podpora, internacionalizace jüanu, trpělivé budování alternativních finančních infrastruktur.

Žádná otevřená vojenská konfrontace. Ale ekonomická válka nízké intenzity. Méně viditelná než letadlová loď – ale z dlouhodobého hlediska rozhodující.

Moc se dnes nejen prosazuje. Stahuje se, přeskupuje se, přetváří se.

A právě v tomto tichém pohybu Čína přepisuje pravidla.

Indie: mlčení jako hlas

Nejkritičtější rozkol zůstává ten indický.

Jeho mlčení není nepřítomností. Je to hlas. Implicitní hlas: ne teď, ne s vámi, ne takhle.

Tento hlas má větší váhu než jasné odmítnutí.

Multipolarita bez Indie je nestabilní struktura – křehká rovnováha, která vydrží… až do dalšího otřesu.

Skutečným problémem není její mlčení. Je to absence mechanismu, který by ho dokázal absorbovat.

Bez něj zůstává blok domečkem z karet: navenek pevným, připraveným se při sebemenším nárazu zhroutit.

Globální Jih: ne pozorovatel, ale soudce

Kolem BRICS stojí kruh, který pozoruje – ale především váží.

Indonésie, Malajsie, Kazachstán, Nigérie, Bolívie…

Všichni si kladou jednoduchou – a chladnou – otázku:

Pokud zítra budeme napadeni, co udělá BRICS?

Pokud je odpovědí prohlášení, pak BRICS není aliance. Je to platforma. Nechrání. Komentují.

Dokud tato nejednoznačnost přetrvává, členství zůstává sázkou – sázkou na důvěryhodnost, na přežití, na spolehlivost bloku, jehož zkouška ještě nezačala.

Pro globální Jih má stín pochybnosti větší váhu než jakýkoli oficiální závazek.

Dolar: neviditelná válka

Dolar zůstává ústředním prvkem. Jeho monopol je však narušen – a tyto trhliny se nezacelí.

To, co se v roce 2026 změní, není jeho kolaps. Je to vznik funkčních alternativ: již se nejedná o experimenty. Jsou to infrastruktury.

• platby v juanech,
• energetický barter,
• paralelní finanční okruhy,
• návrat zlata.

Geopolitika prosazuje to, co ekonomika váhala udělat – přepisuje linie moci.

Zbývá zjistit, zda se země BRICS dokážou tohoto měnového zlomu chopit a učinit z něj politickou páku.

Směrem k Dillí: rozhodnout se, nebo zmizet

Summit v Dillí, plánovaný na září 2026, bude první konkrétní zkouškou této transformace – okamžikem, kdy se spojí čas a historie.

BRICS se nabízí dvě cesty: Existuje však i třetí scénář: tichá a nevratná marginalizace.

Stát se mocností schopnou přijímat nákladná rozhodnutí a nést cenu nezávislosti,

zůstat pohodlným, bezpečným, ale bezmocným ekonomickým klubem.

Multipolarita, která nerozhoduje, nakonec vždy podléhá – a podléhat v tomto měnícím se světě znamená zmizet.

Pohodlí není sdíleným luxusem.

Pro Čínu je strategické – čekat, až okolnosti vynutí to, co by předčasné rozhodnutí oslabilo.

Pro Indii je ekonomické – neobětovat své americké toky kvůli dosud nejisté solidaritě.

Pro Brazílii je diplomatické – mluvit nahlas, aniž by za to platila cenu.

Ale pro Írán nikdy nebyl komfort možností.

A právě proto dnes Írán udává tempo.

Očištění krizí

BRICS v Teheránu nezemřely. Tam se zrodily.

Ale rozdělení je nyní jasné:

ti, kteří přijmou cenu transformace…

a ti, kteří se zastaví na prahu.

Každá transformace začíná vyjednáváním – ale nikdy se na něj neomezuje.

Právě v tomto zlomu se odehrává rozkol.

BRICS si budou muset vybrat: vyjednávat ve světě… nebo začít jej předefinovávat.

Válka proti Íránu jim již nedává čas čekat.

Nenutí: ona vyžaduje.

Zaujmout postoj. Nyní.

Poslední otázka

Budoucnost BRICS se nerozhodne v Dillí.

Rozhoduje se teď, v odpovědi na jedinou otázku.

Ne „Čím se chceme stát?“ – tu si kladou už od roku 2009.

Ale tuto: „Jsme schopni přijmout to, co říkáme, že chceme?“

Pokud je odpověď ne, Írán bude bojovat sám.

Globální Jih uvidí organizaci neschopnou podpořit jednoho ze svých členů.

Brazílie a Jižní Afrika sice mluví hlasitě, ale nemají váhu.

A BRICS zůstanou tím, čím vždy byly: fórem, kde se mluví o světě, aniž by se někdo odvážil ho převzít.

Pokud je odpověď ano, pak rok 2026 nebude rokem porážky.

Bude to rok, kdy země BRICS přestaly vyjednávat o svém místě v řádu – a začaly jej předefinovávat.

Volba je na stole. Brutální. Bez možnosti neutrality.

Už nikdy nebudou mít výmluvu v podobě času.