Obsah
Operace na záchranu amerického pilota stroje F-15E, jehož jméno dosud nebylo zveřejněno, se o velikonočním víkendu během dvou dnů proměnila v grandiózní show.
Trump několikrát denně líčil, jak obratně, rozhodně a obětavě si počínali účastníci výpadu hluboko na íránské území. Jak skvěle bylo vše naplánováno. A jak pomohla dravost a nezdolnost, když se něco zvrtlo.
Nevídaný úspěch nebo maskovaný debakl?
Jenže čím víc podrobností se objevuje, tím víc otázek mají odborníci ohledně této zřejmě nejrozsáhlejší operace americké armády od dob „hollywoodské“ záchrany vojína Ryana.
Už fakt, že za jeden a půl dne bylo ztraceno jedenáct kusů letecké techniky – letounů, vrtulníků a dronů – vzbuzuje otázky a pochybnosti. Buď byla operace špatně naplánovaná, anebo sloužila jako zástěrka pro něco úplně jiného. Nejspíše však probíhala souběžně s jiným záměrem.
První pochybnosti se objevily hned poté, co Trump v neděli ráno oznámil nevídaný úspěch. Zesílily, jakmile se začala objevovat videa a fotografie spálených transportních letounů a vrtulníků. Ti, kdo se sami podíleli na podobných výpadech a plánovali pátrací a záchranné operace, začali klást otázky a hledat na ně odpovědi.
Larry Johnson, bývalý důstojník CIA, analytik zpravodajské služby a někdejší poradce protiteroristického oddělení amerického ministerstva zahraničí, provedl vlastní operativní vyšetřování. Závěry, k nimž dospěl, jsou mírně řečeno zajímavé.
Něco tady nehraje
„V pátek 3. dubna íránská protivzdušná obrana úspěšně sestřelila americký stíhací bombardér F-15E nad Íránem. O přesném místě zásahu se vedou spory. Pilot a operátor zbraňových systémů se úspěšně katapultovali, ale přistáli na různých místech.
Pilot byl záhy vyzvednut pátrací a záchrannou službou. Dva vrtulníky Pave Hawk, které ho dopravily do bezpečí, byly sice zasaženy, přesto se ale dokázaly dostat do Kuvajtu, navzdory viditelnému černému dýmu za strojem.
Druhý člen posádky takové štěstí neměl. Přistál osm kilometrů severozápadně od místa, kde ho nakonec našli, na horském hřebenu.
Na celé historce je několik opravdu podivných věcí. Operátorem zbraňových systémů na palubě bývá obvykle poručík nebo kapitán. Jenže v tomto případě šlo o plukovníka, zástupce velitele letky na základně Muváffak-Saltí v Jordánsku.
V různých tiskových zprávách se uvádí, že si při přistání zlomil nohu nebo kotník. A tady vyvstává logická otázka: jak člověk se zlomenou nohou dokáže ujít osm kilometrů a potom vylézt na horu? Neříkám, že je to pro „supermany“ made in USA nemožné, ale přinejmenším pochybnosti o přesnosti verze, kterou předkládá americká armáda, už toto samo vzbuzuje. Ale budiž.
Záchrana jako zástěrka?
A teď to nejzajímavější: Geolokalizované trosky letounů C-130, které zjevně využily místní ‚zemědělskou přistávací dráhu‘, se nacházejí hned za horou, zhruba 35 kilometrů od jaderného zařízení v Isfahánu, kde se údajně skladuje íránský obohacený uran ‚téměř zbraňové kvality‘.
Nebyla celá tahle story spíše neúspěšnou operací amerických speciálních sil s cílem zmocnit se íránského uranu pro isfahánskou továrnu?
Než vyslovím svůj názor, chci, abyste zvážili několik dalších materiálů:
Simplicius, americký vojenský analytik publikující na platformě Substack, tvrdí, že rozsáhlá operace USA na záchranu druhého člena posádky sestřeleného F-15E fakticky potvrdila první oficiální přítomnost amerických vojáků na území Íránu. To, co USA prezentovaly jako běžnou pátrací a záchrannou operaci, zahrnovalo průnik značných sil speciálních operací hluboko na íránské území, což podle íránských zdrojů i otevřených pramenů vedlo k vysokým ztrátám amerického letectva.
Podle Simplicia mohl příběh o „záchraně“ sloužit jako zástěrka nebo se překrývat s širším cílem: Operace se soustředila přesně v oblasti, kde Írán uchovává značné zásoby obohaceného uranu a materiálů souvisejících s jeho údajnou snahou vyvinout jaderné zbraně. Tento krok tedy představuje další nebezpečnou eskalaci. Americké speciální síly nyní působí hluboko uvnitř Íránu, což jsou první oficiálně potvrzené „pozemní jednotky“ v probíhajícím konfliktu.
Záhada zničených letadel
Anthony Aguilar, vysloužilý důstojník speciálních operací, zastává poněkud odlišný pohled. Formuluje tuto hypotézu:
„Záchranná akce narostla a přerodila se v rizikovou operaci podle přání velení, zahrnující jednotky Delta Force, JSOC, SOF a ST-6, s dodatečným cílem zmocnit se íránského uranu. Proto bylo zapotřebí takové množství operátorů, podpory, letounů a tak dále. Přesně takovou operaci plánovali. A ta tragicky selhala.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Co se tedy stalo s letouny? Nevěřím, že ‚uvízly‘. Viděl jsem, jak se MC-130J úspěšně prohrabávaly blátem, sněhem, štěrkem a tak dále. Nevěřím, že uvízly. Daleko pravděpodobnější je, že dostaly zásah ve vzduchu a další zásahy a poškození utrpěly na zemi na improvizovaném shromaždišti na starém letišti v Isfahánu – umístěném nedaleko předpokládaného skladu uranu.“
Další hlas přidal Greg Bagwell, v současnosti předseda britské Asociace vzdušných a kosmických sil a bývalý vysoký velitel Královského letectva. Na síti X napsal: „Někdo se může ptát, proč USA nasadily dva MC-130 na přistávací ploše v Íránu, namísto jiných dostupných typů letounů. Nápověda tkví v použití vrtulníků Night Stalker AH-6 Little Bird, které byly rovněž zničeny na předsunuté přistávací ploše.
Jen „nešťastná souhra okolností“?
Operátor zbraňových systémů se nacházel několik set kilometrů od íránského pobřeží a bylo zřejmě vyhodnoceno jako příliš riskantní létat s vrtulníky na takovou vzdálenost po tolika varováních a po zásazích, které utrpěly při evakuaci pilota v první den. Avšak poloha operátora vysoko v horách a zřejmě i zranění stále vyžadovaly pomoc, kterou mohl poskytnout jedině vrtulník. A tu přišel ke slovu Night Stalker AH-6 Little Bird.
Dá se převážet v letounu C-130 a během několika minut po vyložení je připraven k letu. Stačilo tedy najít místo pro přistání C-130 dostatečně daleko od nebezpečné zóny, ale dostatečně blízko sestřelenému letci. Vrtulníky AH-6 Little Bird by ho vyzvedly a dopravily na přistávací dráhu.
Jenže povrch dráhy nemusel unést zátěž C-130. V důsledku toho byly k evakuaci personálu odeslány letouny De Havilland Canada Dash 8, které ovšem nedokázaly pojmout AH-6 Little Bird. Jedinou možností tak bylo zničit jak MC-130, tak vrtulníky AH-6, aby neriskovali jejich odletem.“
A nyní Johnsonova vlastní verze toho, co se stalo:
„Sestřelení F-15E nebyl záměrný trik s cílem zamaskovat plánovaný útok speciálních sil na jaderný objekt v Isfahánu. Šlo o nešťastnou souhru okolností. Vzhledem k hodnosti operátora zbraňových systémů, a k přísně tajným informacím o amerických operacích v Perském zálivu a v Íránu, jimiž disponoval, se jeho záchrana stala naprostou prioritou.
Dozvíme se pravdu?
Naléhavost situace vedla k tomu, že jednotka Sdruženého velení speciálních operací (předpokládám, že sídlí v Kuvajtu) dostala pokyn zapojit se do pátrání a evakuace pilota. Dva C-130J pravděpodobně již měly naloženy dva vrtulníky AH-6 Little Bird. Myslím, že čistě shodou okolností se pohřešovaný operátor zbraňových systémů ocitl severozápadně od primitivní přistávací dráhy, kterou jednotka Sdruženého velení speciálních operací zamýšlela využít k útoku na Isfahán.
Dosud nevíme, proč letouny C-130 nemohly vzlétnout a proč byly k evakuaci amerických vojáků přivolány dva letouny C-295 z 427. eskadry speciálních operací.
Ztráta řady klíčových vzdušných prostředků a zranitelnost odlehlého letiště v bezprostřední blízkosti Isfahánu mohly přinutit americké velitele zrušit plánovaný útok za účelem zmocnění se íránského jaderného materiálu. Ačkoli americké síly byly shromážděny a zaujaly pozice v pátek 3. dubna k provedení mise v Isfahánu, velitel CENTCOMu si to možná rozmyslel a sdělil předsedovi Sboru náčelníků štábů své obavy z narušení operačního utajení.“
Jediné, co víme s jistotou je, že zatím jsme se pravdu o této operaci nedozvěděli.