Řízený chaos: jak Washington sabotuje multipolární svět a obětuje Evropu

Navzdory slábnoucí moci a zjevným vnitřním rozporům zůstává západní imperiální blok pozoruhodně jednotný; globální většina naproti tomu stále postrádá srovnatelnou strategickou soudržnost

1. Iluze multipolarity a „uměle vyvolaný chaos“

Obecně se má za to, že se rodí multipolární řád, vy však popisujete zahraniční politiku USA – zejména za Trumpa – nikoli jako bezcílnou, ale jako „uměle vyvolaný chaos“. Jak Washington úspěšně využívá tuto strategii k bránění vzniku stabilního nového mezinárodního řádu a kdo jsou její hlavní oběti: deklarovaní protivníci jako Čína, nebo evropští „partneři“?

Ano, domnívám se, že strategie Washingtonu není bezcílná, ale spočívá spíše v záměrném vytváření trvalého chaosu a nepořádku. USA nejsou schopny porazit své rivaly v přímém střetu, a proto se snaží zabránit konsolidaci jakéhokoli stabilního alternativního řádu. Logika je jednoduchá: multipolární svět vyžaduje ze své podstaty určitou míru mezinárodního řádu a předvídatelnosti. Systematickým rozkládáním tohoto řádu – rušením smluv, zneužíváním sankcí jako zbraně, zahajováním nelegálních válek, destabilizací okrajových států – Washington zajišťuje, že se žádný stabilní a soudržný alternativní mezinárodní systém nemůže uchytit.

Cílem této globalizované strategie proxy války, která se zaměřuje na slabší články konkurenčního systému, jsou jak Čína, tak Evropa, i když se s ní vyrovnávají velmi odlišně. Čína je hlavním dlouhodobým protivníkem USA, jehož vzestup je třeba za každou cenu zpomalit, ale Čína je také velká, disponuje jadernými zbraněmi a je do globálního systému ekonomicky příliš integrovaná na to, aby ji bylo možné přímo napadnout. Evropa je mnohem zranitelnější a v mnoha ohledech je to cíl, který lze využít okamžitě. Udržování Evropy v destabilizovaném stavu, závislé a svázané s Washingtonem prostřednictvím NATO a energetiky brání vzniku jediného geopolitického bloku, který by, pokud by někdy dosáhl skutečné autonomie, mohl rozhodujícím způsobem převážit globální rovnováhu: euroasijský ekonomický prostor plně integrovaný do nového multipolárního nebo polycentrického globálního rámce.

Evropa je proto primární obětí této strategie, pravděpodobně více než Čína. Válka na Ukrajině, sabotáž Nord Streamu, nucený přechod na drahý americký LNG namísto ruského plynu z plynovodu, válka proti Íránu a její devastující energetické důsledky pro kontinent: nic z toho není náhoda. Jsou to předvídatelné výsledky strategie, jejímž cílem je udržet Evropu slabou, rozdělenou a podřízenou.

2. Energie jako geopolitická páka a ukrajinský faktor

Tvrdíte, že Washington záměrně nahradil evropskou závislost na ruském plynu závislostí na americkém zkapalněném zemním plynu (LNG). Vzhledem k masivním napětím v březnu 2026 kvůli zablokovaným plynovodům na Ukrajině (např. Družba), stala se energetická infrastruktura nástrojem, kterým USA prostřednictvím Kyjeva vyvíjejí tlak na „neposlušné“ státy EU, jako je Maďarsko nebo Slovensko?

To, že se energetická infrastruktura stala nástrojem geopolitického tlaku, již není hypotézou, ale doloženým faktem. Národní bezpečnostní strategie USA výslovně formuluje „americkou energetickou dominanci“ jako strategickou prioritu a Trumpova administrativa se netají tím, že využívá vývoz LNG jako páku k vymáhání politických a ekonomických ústupků od evropských vlád.

Situace kolem Družby však vyžaduje pečlivější analýzu. Útoky na maďarskou a slovenskou energetickou infrastrukturu jsou s největší pravděpodobností dílem establishmentu EU-NATO, který zahrnuje liberálně-atlantické frakce v rámci amerického státního aparátu, ale neměl by být jednoduše ztotožňován s Bílým domem. Načasování je obzvláště výmluvné: tyto kroky byly jasně zaměřeny na destabilizaci Orbánovy vlády před maďarskými volbami. Vzhledem k tomu, že Orbán je jedním z nejbližších evropských spojenců Trumpa, bylo by podivné svalovat vinu na Bílý dům. Jsme svědky toho, jak trvalý transatlantický stát – bruselsko-natovský aparát – sleduje svůj vlastní institucionální zájem na odstranění rušivého prvku, a to i za cenu toho, že bude jednat proti spojenci úřadujícího amerického prezidenta.

Širší souvislost však zůstává nezměněna: energetika se stala primární pákou, pomocí níž Washington i bruselský aparát disciplinují členské státy, které prosazují nezávislou politiku. Maďarsko a Slovensko jsou trestány nikoli za porušování pravidel EU, ale za to, že odmítají podřídit své národní zájmy atlantickému konsensu.

3. Bruselský „tichý převrat“ a strategická sebedestrukce

V jedné ze svých zpráv pro MCC Brussels hovoříte o „tichém převratu“ ze strany Evropské komise. Proč se bruselská byrokracie zapojuje do ekonomicky sebezničující hry, která slouží zájmům Washingtonu, a do jaké míry je současná krize využívána k uchvácení pravomocí, které právem náleží suverénním národním státům?

Washington dlouhodobě podporuje evropskou integraci na základě rozumného předpokladu, že jedna nadnárodní vláda se řídí snáze než desítky národních. EU proto vždy fungovala částečně jako nástroj vlivu USA. Omezit ji však pouze na to by znamenalo opomenout něco důležitého. Hlubší funkcí EU je přenos moci z demokratických národních států na zájmy elitní oligarchie – finanční, korporátní a byrokratické –, jejichž moc roste právě tehdy, když se správa věcí veřejných přesouvá do institucí izolovaných od odpovědnosti vůči lidu. Bruselský aparát slouží nadnárodní supertřídě a americké propojení je jen jednou z dimenzí tohoto jevu, nikoli celým příběhem.

To, co se za von der Leyenové změnilo, je tempo a drzost centralizace. Válka s Íránem poskytla novou příležitost. Komise využila krize k prosazení kontroly nad oblastmi zahraniční politiky, které formálně náleží vysoké představitelce, která má odrážet postoj členských států, a zřídila paralelní struktury, včetně zpravodajské buňky pod přímým dohledem Komise a nového generálního ředitelství pro Blízký východ. Vzor je konzistentní: každá nová krize se stává záminkou pro další přesun suverenity směrem nahoru, pryč od členských států a pryč od institucí s alespoň určitým demokratickým ukotvením, směrem ke strukturálně nedemokratickým nadnárodním institucím EU.

4. Maďarská „strategická autonomie“ a technologické mosty

Zatímco EU požaduje téměř úplné odpojení od Východu, Budapešť [za předchozí vlády] udržovala projekty jako jadernou elektrárnu Paks II. Mohou taková technologická a energetická partnerství sloužit jako zásadní opěrné body pro multipolární integraci Evropy a proč bylo Maďarsko zřejmě jedinou zemí EU, která brala koncept „strategické autonomie“ vážně?

Maďarské trvání na dokončení Paks II, udržování energetických vazeb s Ruskem a zachování obchodních vztahů s Čínou odráželo koherentní pochopení toho, co strategická autonomie ve skutečnosti vyžaduje v praxi, na rozdíl od rétorické verze, kterou propaguje Brusel. Projekty jako Paks II mají význam nejen pro svou energetickou produkci, ale také jako dlouhodobé opory: vytvářejí technické a ekonomické vazby, které je mnohem těžší přerušit než politická spojenectví, a signalizovaly partnerům, že Budapešť hodlá zůstat seriózním partnerem bez ohledu na institucionální tlak, kterému čelí.

Pokud jde o to, proč Maďarsko stálo do značné míry osamoceně, část odpovědi spočívá v samotném Orbánovi, který je podle mizerných standardů současné evropské politiky skutečně výjimečným státníkem, jenž prokázal ochotu snášet trvalé finanční a institucionální tresty při obraně toho, co považuje za národní zájmy Maďarska. Existuje však i strukturální vysvětlení. Až do 90. let byly středoevropské a východoevropské země do značné míry chráněny před kulturní a ideologickou kolonizací, kterou západní Evropě vnutily desítky let americké měkké síly, mediální dominance a budování atlantických institucí. Výsledkem je silnější a přirozenější pocit národní identity. Tyto společnosti nebyly nikdy plně „přeprogramovány“ a Maďarsko pod Orbánovým vedením je zemí, která je nejvíce ochotná na základě této historické odlišnosti jednat.

5. Zbraňování „evropské solidarity“

Když Maďarsko dočasně zastavilo dodávky nafty na Ukrajinu v reakci na blokády plynovodů, bylo v Bruselu odsouzeno jako „nesolidární“. Je pojem „evropská solidarita“ dnes pouze ideologickou zbraní používanou k potlačení národních zájmů a stigmatizaci jakékoli diplomatické cesty – jako je ta, kterou upřednostňuje Globální Jih (BRICS)?

Selektivní uplatňování „evropské solidarity“ vám řekne vše, co potřebujete vědět o tom, co tento pojem ve skutečnosti v praxi znamená. Členské státy EU Maďarsko a Slovensko, jejichž obyvatelstvo trpí měřitelnou ekonomickou újmou v důsledku přerušení dodávek plynovodem ze strany Ukrajiny, jsou poučovány o svých povinnostech vůči bloku. Mezitím je Ukrajina, která ani není členským státem, zacházena, jako by si zasloužila bezpodmínečnou loajalitu od každé evropské vlády. Když Maďarsko pozastavilo dodávky nafty jako přímou reakci na útoky na svou vlastní infrastrukturu, bylo za to odsouzeno. Když Ukrajina útočí na infrastrukturu členských států EU, Brusel k tomu nemá co říct.

Tento pojem se ve skutečnosti stal ideologickým nástrojem vynucování, způsobem, jak delegitimizovat jakoukoli vládu, která se odchyluje od atlantického konsensu, spíše než skutečným principem vzájemné podpory. Země, které usilují o diplomatické vztahy s Ruskem, Čínou nebo globálním Jihem, jsou vykreslovány jako hrozba pro evropskou jednotu. Solidarita v tomto smyslu znamená soulad se strategickými prioritami EU-NATO a liberálně-atlantickými silami, a ti, kdo tento soulad zpochybňují, jsou označováni za nepřátele Evropy spíše než za obránce evropských zájmů.

6. Německo: loajální vazal a jeho deindustrializace

Německo se nejvěrněji řídí linií z Washingtonu, přesto však nejvíce trpí deindustrializací. Proč německá politická elita – v ostrém kontrastu s předchozím vedením v Budapešti – nekladou žádný významný odpor proti systematickému oslabování vlastních ekonomických základů?

Neschopnost Německa bránit se vlastnímu ekonomickému úpadku dává smysl, jakmile si uvědomíte, jak důkladně byla země po roce 1945 přetvořena. Poválečné atlantické přeprogramování zasáhlo v Německu mnohem hlouběji než kdekoli jinde v západní Evropě a přetvořilo nejen politické instituce, ale i univerzity, média, think tanky a formovalo několik po sobě jdoucích generací profesionálů, jejichž celý světový názor byl vybudován v transatlantických rámcích. Atlantistický mocenský blok v Německu je hegemonický způsobem, který nemá v jiných zemích reálnou paralelu, a každý politik, který se odchýlí od washingtonského konsensu, čelí okamžité patologizaci, obvykle prezentované jako nebezpečná ozvěna nejhorších historických kapitol země.

Navzdory tomu však Německo do určité míry dokázalo provádět poloautonomní politiku. Za Schrödera (a částečně i za Merkelové) se Německu podařilo vybudovat si určitou míru strategické poloautonomie vůči Rusku, jejíž nejhmatatelnějším projevem byl projekt Nord Stream. Tento experiment se ukázal jako dostatečně ohrožující, aby vyvolal trvalé úsilí o obnovení plné kontroly: postupnou marginalizaci politiků ochotných bránit německé ekonomické zájmy a pečlivé pěstování těch, kteří by to neudělali. Friedrich Merz je výsledkem tohoto výběrového procesu, vůdcem, který kombinuje asertivní jazyk s naprostou strategickou podřízeností a který předsedá řízenému úpadku německého průmyslu, aniž by jej vážně zpochybňoval.

7. Zranitelnosti BRICS a riziko kolapsu

Varoval jste před „nadměrnou důvěrou“ v úspěch multipolarity. Jaká je největší strukturální nebo politická zranitelnost v rámci aliance BRICS, kterou by USA mohly využít k tomu, aby způsobily kolaps vzniku tohoto nového světového řádu?

Ano, myslím si, že v kruzích podporujících multipolaritu panuje značná sebeuspokojenost, tendence považovat přechod k novému mezinárodnímu řádu za v podstatě nevyhnutelný a USA za schopné jej zpomalit jen okrajově. Zastávám méně deterministický názor. Jak již bylo řečeno, nový mezinárodní řád vyžaduje ze své podstaty určitou míru pořádku a stability. Tím, že USA vyvolávají trvalou destabilizaci, mohou projektu BRICS způsobit vážné strukturální problémy, aniž by musely vyhrát jakoukoli přímou konfrontaci.

Zranitelností, kterou USA mohou nejlépe využít, je strategická nekoherentnost kolektivní reakce globální většiny. Rusko je zapojeno do plné vojenské konfrontace s NATO. Čína se mezitím i za cenu téměř čehokoli vyhýbá přímému konfliktu a Írán je z velké části odkázán na vlastní vojenské prostředky, aby reagoval na americko-izraelskou agresi (byť s nepřímou podporou Číny a Ruska). BRICS nemá jednotnou bezpečnostní doktrínu, žádný společný odstrašující rámec a její členové se nadále odvolávají na mechanismy OSN a řád založený na pravidlech, jehož fiktivní charakter situace v Gaze znemožňuje popřít. Pokračující spoléhání se na rámce, které prokazatelně nefungují, riskuje vyslání signálu západnímu bloku, že eskalace s sebou nenese žádné vážné náklady.

Přes veškerý úpadek své moci zůstává západní imperiální blok pozoruhodně sjednocený. Vytvoření srovnatelné strategické soudržnosti mezi zeměmi globální většiny je pravděpodobně tím nejdůležitějším úkolem, před nímž stojí ti, kteří chtějí, aby byl přechod k multipolárnímu světu úspěšný.

8. Konflikt na Blízkém východě a íránská krize

Jak zapadá současná válka, do níž jsou zapojeny USA, Izrael a „dekapitované“ íránské vedení, do tohoto širšího boje o globální dominanci? Jedná se o pokus znovu prosadit unipolární kontrolu nad klíčovým regionem multipolárního světa?

Válka proti Íránu se řídí stejnou logikou, kterou jsem popsal dříve: namísto přímé konfrontace s velmocemi se USA zaměřují na slabší uzly soupeřícího systému. Írán do této role přesně zapadá. Dodává zhruba 13 až 15 procent čínského dovozu ropy, tvoří klíčovou součást vznikající strategické osy Rusko-Čína-Írán a dlouhodobě představuje hlavní překážku bezkonkurenční vojenské nadvlády Západu v nejbohatším energetickém regionu na Zemi. Jeho odstranění současně posouvá cíle energetické dominance USA a slouží regionálním zájmům Izraele, přičemž tyto dvě agendy se nyní plně spojily v jediné operaci.

To, co činí současnou válku kvalitativně odlišnou od dřívějších epizod americko-íránské konfrontace, je bezohlednost, s jakou byla zahájena. Předchozí vlády alespoň částečně chápaly, proč by přímý útok na Írán byl katastrofální, a proto se zdržovaly, navzdory desetiletím izraelského tlaku. Tato institucionální opatrnost je nyní pryč. Evropa již pociťuje důsledky: závažný energetický šok, riziko masivních uprchlických toků a rostoucí požadavky na přímé vojenské zapojení. Na prahu kontinentu nyní probíhají současně dvě zničující války, jedna na východě, kterou Washington podnítil, a jedna na jihu, kterou Washington aktivně vede. První z nich vtáhla Evropu hlouběji do vazalství. Druhá s sebou nese reálné riziko, že ji dovede k ekonomickému a sociálnímu kolapsu.

9. Budoucnost evropské suverenity

Když se podíváme na zbývající část roku 2026, vidíte cestu k „suverenistickému“ obratu v Evropě, nebo již strukturální závislost na Washingtonu a bruselské byrokracii dosáhla pro většinu členských států EU bodu, odkud není návratu?

Dva strukturální problémy činí skutečný suverenistický obrat v Evropě v blízké budoucnosti velmi těžko předvídatelným. Prvním je absence jakékoli významné strany, která by byla ochotna postavit se EU jako instituci, namísto toho, aby si na ni pouze stěžovala, což je ve skutečnosti ústup od stavu, v němž se debata nacházela před deseti lety. Druhým, a v jistém smyslu zásadnějším problémem je, že prakticky žádná pravicově populistická nebo suverenistická strana se vážně nezabývá strukturální podřízeností Evropy Spojeným státům, jejichž nástrojem je částečně i EU. Útočit na Brusel a zároveň objímat Washington není koherentní suverenismus. Ve skutečnosti se tím vyhýbá právě té otázce, na níž závisí vše ostatní: kdo nakonec ovládá evropskou zahraniční politiku, dodávky energie a vojenskou pozici.

Stojíme tedy před paradoxem. Objektivní podmínky pro rozchod s atlantickým řádem jsou příznivější, než byly za poslední desetiletí. Moc USA viditelně upadá, Trumpova administrativa vytváří rozkoly s evropskou veřejností, jaké se žádné předchozí administrativě nepodařilo, a institucionální legitimita EU je v hluboké krizi. Politické síly, které mají nejlepší pozici k tomu, aby tuto příležitost využily, však místo toho buď spí, jsou kooptovány, nebo jim chybí geopolitická gramotnost k pochopení toho, co se děje. Jedinou skutečně dobrou zprávou je, že mezi běžnými Evropany se šíří povědomí o nutnosti radikálního zlomu. V této otázce jsou to právě takzvané protisystémové strany, které zaostávají nejvíce za svými vlastními voliči.