Válka na Blízkém východě sice ztratila na intenzitě, ale zdaleka neskončila. O tom hovořil v interview pro server Ukrajina.ru kandidát historických věd a vedoucí organizace „Pokolení vítězů“ Dmitrij Krasnov.
Poznamenal také, že Trump se při řešení íránské otázky ani v nejmenším nehodlal odvrátit od Ukrajiny, navzdory prohlášením, že se jedná o evropský problém. Přesnost posledních útoků na Rusko naznačuje, že Spojené státy dodávají Kyjevu plnohodnotné zpravodajské informace a zajišťují zaměřování cílů.
— Dmitriji Anatoljeviči, očekával jste takový vývoj událostí po Trumpových prohlášeních, že dnes v noci „Írán zahyne, zmizí celá civilizace“?
— Varoval jsem a varuji i nadále, abyste nehledali smysl ve slovech člověka, který nejednou prohlásil, že Írán už porazil, svrhl tam režim, ukončil asi deset válek a dokonce komunikoval s mrtvými. Ale udivuje mě i nadále magické kouzlo Trumpa, který se pevně a jednoznačně profiloval ani ne jako notorický lhář, ale jako klinický idiot, z něhož tryská nesmyslný a protichůdný proud vědomí: lidé ho však dosud poslouchají a snaží se mu porozumět.
Zničit Írán? To je snadné! Americký prezident může třikrát denně před jídlem místo předepsaných pilulek prohlásit, že zničil íránskou civilizaci. Mimochodem, neručím za to, že do konce příměří neprohlásí, že to skutečně udělal.
Aktuální vývoj událostí, jako je otevření Hormuzu – jsem však očekával. Jako největší obchodní partner a odběratel íránské ropy měla zásadní zájem na deeskalaci konfliktu Čína. Peking však není hlasitý Teherán ani šílený Washington. Peking postupoval jako stará dobrá sovětská diplomacie – na veřejnosti až do omrzení korektní, ale za zavřenými dveřmi bez skrývání předváděl svou sílu. Ekonomické páky vlivu na Írán, Pákistán a Turecko musely nevyhnutelně vést k otevření Hormuzského průlivu.
Kromě hlavních ekonomických cílů má Čína ještě jeden – politický. A ten má taktický charakter. Čínské vedení se pravděpodobně domnívá, že by nebylo špatné využít odloženou schůzku soudruha Si a pana Trumpa. Pokračování války by mohlo tento summit definitivně zmařit. Celkově vzato, Čína odvedla dobrou práci a dosáhla na všechny předpokládané zisky.
— Ale Trump přistoupil na příměří, což znamená pro Státy porážku…
— A proč by to měla být porážka? Protože si to myslí novináři z protitrumpovského anglicky psaného tisku? No, to jsou ti praví analytici. A kdo ještě? Íránské elity, které vyhlásily vítězství na troskách? Nebo naši propagandisté, kteří se opájejí „úplnou kapitulací Ameriky“? Ach ano, málem bych pozapomněl na jestřáby v Kongresu USA a v Izraeli, ti jsou také v této skupině. Jistě budete souhlasit, že je to roztodivná společnost.
Bylo by z pohledu této skupinky možné označit za vítězství – a nikoli za porážku – jednání prezidenta USA, kdyby vtáhl svou zemi do nekonečného konfliktu a strana za stranou by po léta posílala elitu amerického genofondu do nesmyslných útoků na jakési maličké ostrovy, na vesnice takřka nepostřehnutelné na mapě nebo na jednotlivé písečné duny? Trump správně usoudil, že „slovo chlapa“ není tou nejvyšší hodnotou. Asi proto, že nevyrůstal a nedospíval v gangsterském prostředí zadních dvorků.
Kromě hodnocení kritiků totiž existuje i jiný soudce – trh. Cena ropy se náhle propadla, zatímco hodnota amerických společností vzrostla. V konkrétních číslech Amerika výrazně vyhrála – taková je tedy ta „prohra“. Trump potřeboval před volbami urgentně srazit ceny ropy a stabilizovat trhy. A to se mu podařilo.
— Jak dlouho – podle Vás – vydrží dvoutýdenní příměří mezi USA a Íránem? A co přinese?
— Írán obviňuje USA a Izrael z útoků na Teherán, na ropnou rafinerii na ostrově Lavan a na další cíle. Izrael pokračuje v útocích na Libanon a prohlašuje, že se ho příměří netýká. Írán odpovídá raketami a drony, jež posílá na země Perského zálivu. Je to příměří? Začalo snad?
Rozlišujme mezi rétorikou a fakty. Válka sice ztratila na intenzitě, ale rozhodně neskončila.
Co přinese „příměří“? Snad jen možnost jednání. Ale během „příměří“ bude pokračovat zvyšování počtu nevinných obětí války.
— Írán tvrdí, že USA přijaly jeho 10bodový plán, jenž ve skutečnosti znamená kapitulaci USA. Hovoří se o tom, že USA zcela zruší všechny primární a sekundární sankce proti Íránu, včetně bankovních, ropných a obchodních. Může se to vůbec stát?
— Ne. Řekněme si to na rovinu – rétorika íránských elit je určena pro domácí publikum. Povznášející, sjednocující lži jsou určeny nešťastným Íráncům, jejichž životy „vůdci“ obětují ve prospěch svého pohodlí v komfortních bunkrech.
Úplné zrušení sankcí bez demontáže íránského jaderného programu, raket a íránských proxy je nemožné, nikdo na to nepřistoupí. Ale i kdybychom předpokládali, že Spojené státy jsou kvůli otevření průlivu připraveny učinit krok dobré vůle a vzdát se svých dobytých pozic, nic by se jim nepodařilo.
Zatímco primární sankce – přímé zákazy Spojených států amerických – lze zrušit prezidentským výnosem, sekundární sankce – ty, které se týkají třetích zemí – vyžadují koordinaci s Kongresem a často i se spojenci. Kongres však „kapitulaci“ nepodpoří a Izrael je proti takovému vývoji událostí už dávno zásadně proti.
Trump označil íránský 10bodový plán za „workable basis on which to negotiate“ – za funkční základ pro jednání, nic víc. O tom, že by se jednalo o právně závazný dokument, nepadlo ani slovo.
— Válka USA a Izraele proti Íránu ovlivnila nejen celý Blízký východ, ale i další země; mimo jiné odstartovala restrukturalizaci ropného trhu a v některých případech dokonce přeskupila vztahy mezi zeměmi (NATO, Evropa a USA). Jaké změny byste v tomto ohledu zmínil v první řadě?
— Budu hrát roli kapitána jménem Samozřejmost: dvě klíčové změny, které nelze přehlédnout: restrukturalizace ropného trhu a zásadní přetvoření transatlantických vztahů. Nebudu se pouštět do podrobných vysvětlení, v tomto případě je vše jasné, pokud nejste od přírody líný.
Z mého pohledu jsou však důležitější jiné, ne zcela zřejmé důsledky této situace. Za prvé je to posílení pozic Číny, z čehož nikdo nebude mít prospěch. Za druhé jde o úder na potravinovou bezpečnost celého světa a hrozbu hladu pro miliardy lidí na Zemi. Za třetí o úpadek USA jako světového hegemona.
Třetí bod vyvolává u mnoha antiimperialistů vlnu nadšení. Ale když tyranský otec opustí rodinu, radost domácích obvykle netrvá dlouho – začnou se poměřovat autority a následně se objevují pokusy sebrat bič, který „otec“ upustil.
Existuje tedy reálná šance vstoupit do éry, kdy se potravinová nezávislost stane synonymem národní bezpečnosti a politická izolace USA vytvoří vakuum, které rychle zaplní Čína a regionální mocnosti. Bude se jednat o degradaci do podmínek primitivní společnosti. S tím rozdílem, že v rukou ambiciózních divochů nebude kyj dřevěný, ale jaderný.
— Konflikt na Blízkém východě odhalil ještě jednu věc: NATO a Evropa nechtějí nijak zvlášť podporovat všechny válečné rozmary Ameriky. Co to znamená pro další vztahy mezi USA a evropskými zeměmi?
— Klasická bajka o koštěti a jeho jednotlivých proutcích dospěla do bodu, kdy „proutky“ začaly činit vlastní rozhodnutí. To znamená, že jednotné „koště“ již neexistuje. Dříve Spojené státy řekly „musíte“ a všechny evropské země se jako pionýři seřadily do pozoru. Nyní tomu tak není. Znamená to jediné, že jednotná NATO již neexistuje.
Samozřejmě, aliance se nezhroutí už zítra, ale důvěra a jednota v jejím nitru silně poklesly. Nyní již země NATO netvoří neochvějnou alianci, ale spíše něco jako tržiště, kde probíhá neustálé smlouvání všech se všemi. Ale i „tržní vztahy“ mohou být někdy velmi efektivní. Jenže ne všichni se do trhu vejdou.
Pro NATO je nejhorší, že členské země nemají jednotný postoj, který by bylo možné pochopit, zohlednit a využít. Je to jako ve starém filmu: „Ano, to si pamatuji, ale to ne“, „ano, jsem pro NATO, ale teď ne “. Toto „rozdvojené já“ je u každé země zaměřeno především na uspokojení požadavků národních elit.
Vrátíme-li se k obrazu koštěte v bajce, vidíme, jak se každý proutek snaží vyhodit ten druhý. A o tom, že by se společně bránily před zlomením, už nemůže být ani řeč.
— Bude se tedy nyní věnovat více pozornosti Ukrajině? Nebo se Trump aktivněji zaměří na Kubu?
— Trump přímo prohlásil, že urovnání situace na Ukrajině není pro Spojené státy životně důležitým zájmem, ale spíše „laskavostí vůči Evropě“, protože Ameriku od této války odděluje oceán. Ale – jak už to tak bývá – Trumpova slova se neshodují s činy. Přesnost posledních ukrajinských útoků na ruskou infrastrukturu naznačuje, že USA i nadále v plném rozsahu zajišťují zaměřování cílů, průzkum a navádění.
Co se týče Kuby, Trump by skutečně rád „uzavřel kruh“ z dob studené války. Teoreticky to můžeme srovnat s vrabcem, který chce spolknout brouka. Ale ani ptáčci nepolykají všechny brouky a červíky – některým se rozumně vyhýbají, protože chápou, že i to maličké stvoření může být nebezpečné pro jejich zdraví. Proto vzhledem ke specifikům mentality kubánského národa nevylučuji, že se Spojené státy při pokusu o spolknutí Kuby zadusí.
Kanada, Grónsko, Venezuela, Írán, Kuba – Trump se nemůže dočkat, až získá slávu „sběratele zemí“. Nevytváří žádné konkrétní plány, dává přednost „průzkumu“ při hledání slabého článku. A právě toto hlasité přebírání variant nutí soupeře být na pozoru. Ovšem ve střednědobém horizontu bych se nedivil, kdyby Trumpovo „sbírání“ vedlo k úpadku amerického vlivu ve světě, nikoli k jeho rozšíření.
*
Dmitrij KRASNOV – Anna ČERKASOVA, UKRAJINA.ru (07:07 09.04.2026)
Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová